Život v kolotoči

Ráno se probudíte, ležíte v posteli a pomalu mrkáte očima. Díváte se před sebe na rostlinu usychající v květináči. Nad ničím nepřemýšlíte, v hlavě máte prázdno. V puse cítíte chuť laciného vína, které jste do noci pil.

Zaslechnete křik.

Ozývá se z kuchyně a vy přesně víte, kdo to je. Zavřete oči. Na pět vteřin je tak necháte. Pak odhrnete peřinu a pomalu se zvednete. V kuchyni stojí vaše žena, vyděšeně se dívá na své ruce, třesou se jí. U bosých nohou má střepy. Z nepozornosti upustila sklenici.

Přistoupíte blíž, vezmete ji za studené ruce, doprovodíte ji ke stolu, ať se posadí, a uklidíte nepořádek. Z kuchyňské linky vezmete novou sklenici a napustíte do ní vodu. Na lednici je košík s léky, vyberete ty zelené a jednu tabletku i se sklenicí položíte na stůl před vaši manželku.

 Takhle to jde každý den. Staráte se o nemocnou ženu, která dávno není tou, kterou jste kdysi obdivoval. Nechodíte do práce, nestýkáte se s jinými lidmi. S nikým nemluvíte, nikomu nechybíte a nikdo nechybí vám. Rodinu ani staré známé nevídáte. Sousedi vás nemají rádi, protože je vaše žena divná, vyšinutá, mluví nesmysly, sprostě nadává, děsí děti. Všichni si na vás stěžují. Nevěnujete se už zájmům, které vás dříve těšily a vy jste si je užíval.

Děláte stále stejné věci, mění se jen dny v kalendáři, které nevědomky obracíte. Všechno je samozřejmost. Cítíte se malý jako křeček, který se člověku vejde do dlaně, je zavřený v kleci, utíká ve svém  kolotoči a všichni ho pozorují. Jsou zvědaví, jak dlouho ještě vydrží.

Snažíte se svůj život změnit.

Už se nechcete cítit nicotně. Být vzteklý, nenávistný, protivný, smutný. Ale jak se změnit? Kde začít? Kdo vám může pomoci? Lékaři vás vyslechnou. Snaží se najít řešení, klidně si vypíšou propisku na lécích, které vám naordinují a laskavým hlasem řeknou, že se časem všechno zlepší. Vám to nestačí.

Není líp.

Musíte něco udělat.

Cokoliv.

V případě Zdeňka K. tím něčím byla vražda osmi lidí, tím něčím bylo uchopit zbraň, namířit na živé bytosti a zmáčknout spoušť. A po dlouhé době aspoň na chvíli něco cítit. Něco nového, většího, důležitějšího.

Lepšího?

Ulevilo se mu?

Nejspíš ne, když po pár hodinách otočil hlaveň směrem k sobě.

Nevím, jaký vedl život. Jak se cítil, když se denně vedle své nemocné ženy probouzel, co si myslel, co dělal. Ale když někdo ublíží lidem, vezme jim život, dopustí, aby se další lidé cítili mizerně, dokonce mizerněji než on, musí být velmi nešťastný. A kolem nás je spousta takových lidí. Netušíme, nedokážeme si ani představit, co se ostatním honí hlavou, čím zrovna procházejí. Co je nutí, aby provedli tak strašlivou věc.

Neměli bychom posuzovat cizí život. Ale měli bychom se snažit porozumět a soucítit.

(2014/2015)