Veronika
(Téma: Já)
„No a pak mě ten strážník zastřelil. Ale to už jsem vlastně vůbec nebyla já, dívala jsem se na celou tu scénu jakoby shora a v tu chvíli jsem pochopila, že to není můj příběh. Divné. Hlavně ti umučení dělníci pověšení za ruce na štíty vítkovických fabrik. Doteď mám z toho všeho divný pocit. Někde jsem četla, že se nedá ve snu umřít. Chápeš?“
Ospalý mladý muž k ní přistoupil, jemně ji uchopil za zápěstí a rytmicky jí několikrát poklepal na čelo: „Jsi normální pako.“
Veronika byla spokojena: Jan opět musel uznat, že jeho milovaná není úplně normální. I když v tomto případě šlo jen o schopnost zapamatovat si sny, kterou zdědila po své matce. Témata snů mívají obě společná - mrtvoly. Zatímco Veronika mrtvoly aktivně vytváří a pak se snaží zbytek snu někam zdejchnout, její matka se po nocích zabývá ukrýváním a likvidací těl náhodných obětí. Ve snovém světě by mohly spolupracovat, v reálném životě se však často neshodnou.
Když se Veronika ukázala v kanceláři po dlouhé dovolené, ujasnila si, jaký je její život. Nuda, řekl by člověk bez fantazie. Vnořila se do pochmurného šera obří místnosti, kde trávila podstatnou část dne, v těchto ranních hodinách bylo jen několik židlí obsazených. Každý si hledí svého monitoru, který krásně osvětluje tváře do modra. Někdo si k tomu vychutnává ranní čaj, stalo se totiž velikou módou popíjet výluhy z rostlin, jejichž název většinou obsahuje slova jako „shan yin“ nebo „tink luo“.
Pak spustila příval otázek na svého kolegu: „Počítač! Co dělá ten počítač na mém stole? Kdo to sem dal? Chvíli jsem pryč a už se sem nastěhoval někdo jiný?! Neříkala jsem ti, ať mi to hlídáš? Cítím se – zneuctěná!“ Ráda používá slovo „zneuctěná“, protože zní poněkud archaicky, trochu dramaticky a zcela nevhodně pro většinu situací.
„Čo je? Chvíľu tu si a už kafráš. Stôl nie je tvoj, ale tvojho zamestnávateľa, ktorý ťa živí.“
Krásný den, pomyslela si Veronika. Kromě obdivu k obecné nenormálnosti ji obzvláště těší neslušné chování. Vyhodila cizí věci a začala si připravovat béžovou snídani neurčité konzistence – snad to jsou ovesné vločky, doufala, když si prohlížela obsah nádoby nalezené v zásuvce stolu. Uvědomovala si, že si užívá své role. Hraje si na inženýrku, což je mnohem lepší, než si hrát třeba na servírku nebo, nedej bože, pracovat. Veronika celý den žije ve svém virtuálním světě, kde z ničeho vytváří opravdové věci a zároveň dbá na technologii výroby, přičemž se snaží ovládat dva světové jazyky. Má vznešené a tvůrčí povolání – je vývojový konstruktér. „Jsme děvky pro všechno!“ říkává její uznalý, služebně starší kolega.
„A ještě jsem měla nanuka!“ zakončila výčet jídel celého dne.
„Cože? Zase sladké?“ vyjekl Jan a v hloubi duše jím cloumala závist, že on nanuka neměl.
„Ale to jen kvůli té básničce, kterou říkali chlapi v práci.“
„Básnička?“
„Kdo si dá nanuka, ten si večer za- …“ V jejích očích se mísila radost s proviněním zlobivého dítěte. Nesnášel, když domů přicházela s vulgaritami, hlavně pak veršovanými. Tato vlastnost nezapadá do profilu slušné ženy, protože slušná žena nosí v hlavě verše jako koťátko-lízátko a utírá prach každou sobotu. Ale kdo by taky takovou ženu chtěl, že?
2015/2016