Tichý, tajemný… obdivuhodný (Ivo Š.)

Co říct o panu profesoru Ivovi Š. ... Dodnes mi ten tajuplný muž zůstává záhadou. Řekl nám toho o sobě snad nejméně ze všech učitelů. Nikdy pro něj nebyla důležitá jeho osoba, nýbrž sdělované informace. Tahle implicitní skromnost mi na něm byla vždy sympatická.

Úctyhodný, statný, životem ošlehaný padesátník s tlumeným projevem, pokaždé v obleku, čelící partě rozjívených a nezkušených, ale o to suverénnějších „dvacátníků“ v pestrobarevných trikách, šortkách a minisukních.

Člověk, který neoslňoval krásou ani zábavností jako jiní, oblíbenější pedagogové. A který vždycky ostentativně kladl důraz na obsah před formou. Jeho snaha o podnícení zvídavosti hormony zmítaného post-pubertálního posluchačstva byla ale předem odsouzena k neúspěchu.

Často se mi za katedrou jevil jako štvaná zvěř, bezbranné jehně omylem zatoulané do smečky vlků čekajících na každou chybu, která by jim umožnila toho „suchopárného patrona“ rozcupovat, shodit, vysmát se mu do očí, nebo aspoň za zády.

Místy docházelo k absurdní situaci, kdy jsem s ním měl de facto individuální vyučování, poněvadž okolo sedící slečny měly plné prsty práce s webovým vyhledáváním nejkvalitnějších pleťových krémů a nepočetní přítomní pánové pro změnu s dosahováním nejvyšších skóre v počítačových hrách. Ne právě „cool“ rozebírání komplikovaného konfliktu na Blízkém východě či struktury politik EU by jim akorát kazilo den.

Přesto, nebo právě proto, ve mně zrovna pan profesor Š. vzbuzoval z celého učitelského sboru snad největší sympatie a respekt. Jako publikem zneuznaný znalec a nepochopený myslitel si je právem zasloužil.

2016/2017