Špagety

16.03.2018 13:41


(Dialog od kuchyňské linky)

 

„Mami, musím ti něco říct.“ Tomáš za mnou přišel do kuchyně.

„Co se děje?“ Celodenního vyvařování už mám tak akorát po krk. Toužím po měkoučkém křesle u televize a šálku něčeho dobrého. Právě se mi v jedné pánvičce pálí cibule, v druhé rajčatová omáčka. Kočka se mi neustále otírá o nohu a nejspíš by si taky něco dala. A malá Anička? Je nějak dlouho sama v dětském pokoji. Spí nebo co? Kočičí přítulnost mne otravovala stejně jako ikstá večeře, kterou za mne nikdo jiný neudělá.

Pět minut snad všichni vydrží.
Už nemůžu. Potřebuju v domácnosti pomocnou ruku… No -  Tomáš to asi určitě nebude. Je mu patnáct a je to stejně pořád ještě dítě. Je pořád zasněný, jako by se vznášel někde úplně jinde než všichni ostatní. Něco mi vykládal, ale nevnímala jsem to. Vůbec nevím, co mi říkal.

„Tak co ty na to?“ zeptal se rozpačitě.

„Na co?“ pomalu jsem se vracela do nepříjemné reality. „Co jsi říkal?“

„Že mám kamaráda. No - přítele…“

Ztuhla jsem. Vodu, kterou jsem chtěla vlít do hrnce, jsem vylila na zem.

Bože – snad jsem se přeslechla. Co to říkal?

Podívala jsem se na něj.

„Jsi v pohodě mami?“ Asi si všiml, že mám v očích slzy. Jeho hlas zněl nervózně. „Já za to nemůžu, promiň.“

„Jo, jsem v pohodě,“ zahučela jsem do hrnce s jídlem. Stála jsem k němu zády, nedokázala jsem se na něj podívat. Nebyla jsem v pohodě ani trochu. Potřebovala jsem se něčeho napít.

„Běž pro sestru a sedněte si ke stolu. Bude večeře.“ Řekla jsem to, jak nejlépe to šlo. Měla jsem pocit, že mám místo tváří dřevěné desky. Ještě že mám mezi láhvemi s octem a několika druhy oleje také jednu s rumem. Starej poctivej tuzemák.  Nalila jsem si do oprýskané sklenky od hořčice a hodila ji do sebe jako zkušený alkoholik.

Pak jsem tak trochu jako robot nabrala jídlo na talíře a položila je na stůl. V hlavě jsem měla úplně prázdno. Sedla jsem si ke stolu a zírala do talíře plného červenavých špaget. Stoupající pára vysílala signál, že je na jídlo ještě brzo. Nikdo nevydal ani hlásku, nejdřív jsem se podívala na Aničku – omatlávala si červenou omáčku kolem pusy. Jindy bych ji okřikla, ale dnes – jako by to ticho nikdy nemělo skončit. Konečně jsem se podívala na svého syna. Vypadal zaskočeně.

 „To je v pohodě, Tomi,“ polkla jsem.  Co se dá v takové chvíli proboha říkat? Snad nějakou zoufalou frázi, na ty jsem expert. „Hlavně ať jsi šťastný,“ vyrazila jsem ze sebe. Pak jsem zkusila úsměv.

„Zklamal jsem tě?“ Řekl to tak, že jsem se málem rozbrečela.

„Ale ne. To víš, že ne….“ Jenže něco ve mně říkalo, ne vlastně řvalo – ježišikriste, kluku, to ses zbláznil? Tohle přece ještě vůbec nemůžeš vědět! Spolkla jsem to, ne do krku nebo do žaludku, někam hluboko, sama nevím kam, prostě někam pryč.

Podívala jsem se na špagety a zkusila je. Byly jedlé a teplé tak akorát.

Podívala jsem se na svého syna a chvíli zkoumala jeho tvář – hladkou tvář s mírným náznakem budoucích vousů, s několika vřídky na nose, chvějícími se rty.

A pak jsem se rozesmála. Smála jsem se nahlas, trochu šíleně, ale v té chvíli to bylo asi to nejlepší, co jsem mohla dělat.

Chvíli na mne nechápavě zíral a pak se trochu nevěřícně také podíval na špagety. Pomalu vztáhl ruku a sáhl si na ně. Podíval se na mne a usmál se.

Ano, byly teplé. Začal se smát taky. „To jako, že jsem jako ty špagety?“

Řehtali jsme se dlouho a naprosto uvolněně.  Bože – a co má být?
„Jako ty špagety,“ smála jsem se jako blázen. „Tak kdy ho přivedeš?“

2015/2016

2015/2016