Setkávání
Často cestuju sama, hlavně do Francie. Miluju to. Mám hrozně ráda letiště, dávají mi pocit naprosté svobody. Za hodinu a půl se můžu dostat do míst, do kterých bych se komplikovaně dostávala dva dny autobusem nebo autem. Připadá mi to neuvěřitelné a zároveň jsem za to vděčná. Po pár letech pendlování mezi Francií a Českem mi už ani nepřijde, že letím tak daleko a nevidím rozdíl mezi cestou do Francie nebo do Prahy.
Na letišti mám pocit, že je všechno možné: mám pocit, že jsou najednou všichni nějak víc tolerantní, chtějí si pomáhat a dělají všechno pro to, aby byla příjemná nejen jejich cesta, ale i cestování jejich případných spolucestujících. Všichni se na sebe usmívají (tedy kromě zaměstnanců letištní kontroly, u těch se ve většině případů nedá mluvit ani o náznaku úsměvu), pomáhají si se zavazadly, pokud je to nutné, a v hale uvolňují místa k sezení těm, kteří to nejvíce potřebují.
Letiště je totiž místem plným lidských příběhů.
Často cestuju sama, ale zároveň nikdy sama nejsem. Právě dnes jsem si na letišti uvědomila, kolik lidí si stěžuje, že se cítí sami, že jim chybí „sociální interakce“ – tedy komunikace, vzájemné vztahy, prožívání a spoluprožívání.
Letiště je místo, které lidi spojuje.
Dává je dohromady, protože mají společný zájem – cestování. Dnes ráno v Katovicích jsem seděla v hale a čekala na otevření brány k letadlu. Sledovala jsem lidi kolem sebe, jak to ráda dělávám. Přistoupila ke mně starší dáma, velmi elegantně oblečená, v květované sukni a červené halence, se sakem ležérně přehozeným přes ramena. Chtěla se ujistit, že je před správnou branou. Tohle bych v polštině ještě zvládla. Jenže paní Maria se chtěla seznámit více, a velmi rychle zjistila, že v polštině se mnou žádné hlubší diskuse asi nepovede. Trochu mě mrzelo, že si s ní nemůžu popovídat.
Pak to ale zkusila francouzsky. V duchu jsem zajásala a asi jsem nebyla sama. „Vy jste Francouzka?” zeptala se.
„Ne, jsem Češka,” řekla jsem. „Takže z Československa? Tak jak to tam teď vypadá?!” vykřikla nadšeně paní Maria. Původem je prý Polka, ale už víc než čtyřicet let žije v Paříži; polského občanství se už vzdala. A chtěla vědět všechno: co budu dělat po našem příletu do Paříže, co studuju, kam cestuju, jak jsem se dostala k francouzštině, co plánuju do budoucna a co si myslím o dnešní společnosti. Mrzelo ji, že už nic není tak, jak byla kdysi zvyklá. Říkala, že má pocit, že hodně věcí se dnes řeší násilím. A taky, že by měla mít hlavní slovo vláda a ne náboženství. Do Polska se nevrací často. Není moc zvyklá na cestování a na letadlo už vůbec ne.
Nastoupily jsme tedy spolu a já jsem jí pomohla najít správné sedadlo. Náhodou seděla jen o dvě řady za mnou.
Jen co se všichni cestující usadili, naklonila se ke mně přes uličku neznámá dívka. Urszula, jak jsem se později dozvěděla. Začala polsky, ale já jsem si řekla, že to zkusím francouzsky rovnou, protože jsem měla neodbytný pocit, že celé letadlo umí francouzsky. A nebyla jsem daleko od pravdy, protože mi to doopravdy vyšlo. Zahlédla jsem Urszulu v hale už předtím, než jsem odevzdala kufr, jak doprovází nevidomou dámu ve středním věku. Vysvětlila mi, že pracuje už pár let v Paříži a paní Juliette, kterou doprovází, je její sousedka, která bydlí o patro níž v domě ve dvacátém pařížském okrsku. Poznaly se náhodou, Urszula jí chodí často pomáhat a teď se rozhodla, že spolu pojedou na pár dní do Polska. Povídaly jsme si o našich studiích, vyprávěla mi o své práci a vyjmenovávala česká slova, která zná. Mezi řečí často prohodila „Na shledanou!”, což jak jsem pochopila, bylo její oblíbené výrazivo. Já jsem si zase zkoušela vzpomenout na svoje chabé základy polštiny, nabyté ve Francii. Následovala krátká „mezijazyková výměna“, jak tomu říkám, a provykládaly jsme se celým letem. Strašně rychle mi to uteklo. Po přistání jsem se postavila a zahlédla paní Mariu, která na mě ze svého sedadla energicky mávala a usmívala se. „Podívejte, jak jsem bohatá! Už tady mám dvě kamarádky! Vás a tady slečnu vedle mě!” No nemá s tím bohatstvím vlastně pravdu?
Když jsme čekaly na kufry, Urszula mi představila paní Juliette, kterou doprovázela. Dlouhou dobu žila v Nancy, kde jsem zrovna studovala, a chtěla by se tam ještě podívat. Domluvily jsme se, že až budu v Nancy já, přijede za mnou na víkend a uděláme si okruh městem. Všechny jsme si vyměnily e-mailové adresy a šly na autobus, který nás zavezl do centra Paříže. Vystoupily jsme před obrovským kongresovým centrem na Porte-Maillot, pár zastávek od známé obchodní čtvrti La Défense. Přistoupila k nám neznámá žena a za chvilku se ukázalo, že je taky Polka, jmenuje se Anna a zná Urszulu. Seznámily jsme se, rozloučily s Urszulou a Juliette a vydaly se s paní Annou společně na metro. Nabídla mi, že bychom se spolu mohly naobědvat.
Je úžasné, jak málo stačí k tomu, aby cesta utíkala rychleji. Každá konverzace a výměna zážitků mi přinese něco nového a já mám pak na co vzpomínat. I když setkání nikdy netrvají více než pár hodin, někdy mám pocit, že se známe léta. Hodně náhodných seznámení pak přetrvává dál.
Mám pocit, že si každý den necháváme až příliš mnoho takových příležitostí protéct mezi prsty. Možná bychom se měli víc dívat kolem sebe. A mimochodem - slečna Urszula dostala novou práci a paní Juliette si pořídila vodícího psa.
2015/2016