Porod

01.04.2014 15:21 Musím se kajícně přiznat, že jsem zázrak svých dvou porodů znesvětila strohými výpočty tak, aby se vešly mezi plánovaná data odevzdání závěrečných zpráv státních výzkumných úkolů, které jsem tehdy právě řešila. Vzpomínám si, že jsem svého gynekologa přivedla k velmi opovržlivému úsměšku, když jsem mu už při vypisování těhotenské legitimace nadiktovala i datum porodu. (Samozřejmě jsem pak měla pravdu.)

 

 Mohu vyprávět jen o svém prvním porodu, protože ten druhý nestál za řeč, jelikož byl zcela normální, několikahodinový a nedělňátko Roxanka tehdy vyběhlo na svět s náležitými fanfárami.

 

Zato můj první porod byl v mnoha směrech pozoruhodný. Předcházely mu určité, ne zcela běžné události.

Bydleli jsme tenkrát v Ostravě v podnájmu. Závěrečnou zprávu k výzkumnému úkolu DEZA jsem stihla do půlnoci stanoveného data odeslat na poště, s bříškem až pod bradu. Měla jsem totiž být už dávno na mateřské dovolené, která tehdy byla tříměsíční, a měla být nastoupena měsíc před datem porodu.

 

Měla jsem co dělat, abych stihla všechno potřebné. To znamená hlavně přestěhovat se domů do Nového Jičína a zařídit věci kolem porodu. Už tenkrát, před šestapadesáti lety, jsem měla nemocnou páteř a lehnout si na záda bylo pro mne téměř nemožné. Proto jsem v nemocnici v Ostravě měla plánovaný porod císařským řezem.

 

Posledních několik dnů před porodem jsem se doma v Novém Jičíně snažila dohnat všechny přípravy pro děťátko: postýlku, výbavičku, toaletní potřeby, uklidit alespoň náš pokoj, došít si župan do nemocnice a sbalit se na cestu do Ostravy. Budoucí otec se těchto akcí nemohl zúčastňovat, protože právě stavěl přehradu v Kružberku. Zato ale jeho maminka, má tchyně Terezka, dospěla k přesvědčení, že musí pečovat o matku svého prvního vnoučete. Nastěhovala se z Brna k nám. Moje maminka se nezúčastňovala, protože už byla hodně nemocná.

 

Přiblížil se den, který jsem prorokovala. Honem jsem douklízela a došívala si župan. Večer mi však při stlaní postele uklouzly nohy i s kobercem a já padla plnou vahou na postel přímo na břicho. Podařilo se mi to zatajit, ale netrvalo dlouho a začaly se dít věci! Bylo ale třeba dostat Terezku mimo hru - jenže jsme obě spaly v jednom pokoji, navíc ještě na postelích sestavených do L, s hlavami k sobě.

Budoucí babička naštěstí rychle usnula.

Už se ale skutečně cosi dělo. Tiše jsem si vzala pod peřinu notes, tužku, hodinky a baterku, abych neprobudila Terezku a mohla v klidu psát „protokol“ o probíhajících událostech. A zakrátko už bylo možno zapisovat průběh pokusu, jehož aktérem jsem tentokrát byla já sama. Pod nadpisem Můj první zázrak zrození začaly přibývat záznamy veškerého dění i o zkracujících se intervalech mezi jednotlivými kontrakcemi. Bylo jasné, že bych se už měla dostat ven zpod peřiny, kde se přece jen dost obtížně psalo a sledovaly minuty.
Začalo se rozednívat a já se mohla aspoň posadit. Nejdříve jsem popadla nedošitý župan. Když jsem vytáhla jehlu z posledního stehu, začala se probouzet i překvapená Terezka. Snažila jsem se jí vysvětlit situaci, aby se pomalu oblékla, vzala mou, už připravenou kabelu a hlavně právě došitý župan a doprovodila mě do nemocnice. Bydleli jsme přímo naproti, stačilo jen obejít plot k vrátnici.
Šly jsme však dosti dlouho, musela jsem se často zastavovat. U dveří porodnice jsem zvonila v sedm hodin ráno.

 

Sestřička po delší době došmatlala k zamčeným dveřím. Omluvila jsem se jí, že vyrušuji, že se jí jen jdu zeptat, jestli v mém stavu ještě dojedu vlakem do Ostravy, že tam mám domluvený císařský řez. Chvíli na mě zírala, pak mi vytrhla z ruky onen namáhavě došívaný župan, hodila ho Terezce, odehnala ji ode dveří, mne vtáhla dovnitř a zase zamkla.

 

Vypadalo to, že se teprve probouzí. Všimla si, že se všelijak kroutím, a vzala můj stav vážně.

„No tak já se na vás podívám,“ zabručela. A podívala. O cestě vlakem do Ostravy už se nehovořilo. Někam mě položila, jestli můžu nebo nemůžu, ji celkem nezajímalo. V tom okamžiku se zřejmě teprve vzbudila a důrazně mě požádala, abych proboha netlačila. Ale já to vůbec neměla vůbec v úmyslu. Všechny obvyklé předporodní úkony už se nekonaly. Zjistila, že to sama nezvládne, v cukuletu se tam objevil doktor s nůžkami a bylo hotovo! Zpočátku tlumené hlasové projevy se naráz rozezněly v plné síle a hlásaly: „Jsem tady!“

Ani mi nedovolili človíčka přivítat do života.

Sotva jsem zahlédla, že je to tmavovlasé děvčátko. Takové jsem si objednala!

Bylo sedm hodin a dvacet minut.