Obraz
(Závěr detektivního příběhu)
Tom ležel po operaci na lůžku a podřimoval. Zeslábl, ale nic ho nebolelo. Co se na chatě stalo, bylo jako zlý sen - hádka s Patrikem, rvačka, bodnutí - a tma. Pak si jen pomalu a těžce vybavoval, jak leží v potemnělé chatě, někdo s ním mluví a potom jede sanitkou. Všechno vnímal jako v mlze. Zavřel oči a usnul.
V jednu chvíli postřehl, že u jeho postele stojí dva muži.
Policisté? Zneklidněl.
Pootevřel oči: statný, šedovlasý muž ho upřeně pozoroval, tmavovlasý, mnohem mladší popošel k oknu.
Tom zašeptal: „Já jsem ho nezabil!“ Hlas se mu zachvěl.
Muži vytáhli policejní průkazy a představili se. Jejich jména hned zapomněl, byl příliš slabý. Znovu zavřel oči, jako by už nic nechtěl vidět.
„Přišli jsme se na vás jen podívat. Pohovoříme si, až to půjde,“ řekl starší z policistů.
„Já ho nezabil,“ zopakoval Tom.
„Povíte nám, co se stalo v chatě na Hůrce a kdo vás zranil,“ řekl starší z policistů. „Až vám bude líp, převezeme vás domů do Ostravy.“ A odešli.
Chvíli zápasil se spánkem, který stále ještě otupoval jeho mysl. Bez jediné myšlenky sledoval bublinky ve vaku na infuzní roztok. Co je s Patrikem? napadlo ho. Pak mu sestřička zkontrolovala ránu, a než vyměnila kapsli s roztokem, znovu usnul.
Nazítří pozdě odpoledne někdo zaklepal na dveře.
„Jsme tu zas, pane Bartle.“ Do dveří vstoupila dvojice, kterou už znal.
„Položíme vám jenom několik otázek.“
Mladší policista vytáhl blok. „Znáte Patrika Straku?“ zeptal se.
Tom přikývl.
„Už ho máme,“ upřesnil starší z mužů. „Snažil se ujet k hranicím. Byl to on, kdo vás pobodal?“
„Ano.“ Tom kývl, nemělo cenu lhát.
„Co nám o tom řeknete?“ zeptal se policista. Tom znovu zavřel oči, jako by chtěl zmizet před celým světem a snad i sám před sebou. Pak se těžce nadechl a začal pomalu mluvit: „Nevím úplně všechno. Pohádali jsme se. On… – vytočil mě. Už roky na něm visím jako idiot… Vytáhl na mě nůž. Pak už nevím…“
„Víte, kdo je Jiří Lorenc?“ zeptal se starší policista.
Tomáš neodpovídal, svaly v obličeji mu ztuhly. Polkl a potom kývl.
Pak dodal zastřeným hlasem, jako by prosil o pomoc: „Já jsem ho nezabil.“
„Uvidíme. Musíte nám ještě leccos vysvětlit,“ uzavřel starší z mužů.
Když odešli, zakryl si Tom obličej loktem. Nemohl se hýbat a skoro každý pohyb cítil, ale to nemohlo bránit naprosto protichůdným pocitům, které se ho zmocňovaly. Nemůžu se vymlouvat na toho hajzlíka, i když mě skoro zabil, říkal si. Je to všechno jenom moje blbost. Kdybych dokázal utéct… Ale nedokázal. Už ho nechci nikdy vidět, ale ani to se mi nepovede. Co by mi řekla Tereza… Stejně v tom lítám, protože už není.
Byl v pokoji sám, bezmocně svíral prostěradlo a nejradši by si nějak ublížil, ale nedokázal se zatím ani sám obrátit na lůžku. Nenáviděl svoji bezmoc, nenáviděl svoji neschopnost čelit špíně, do které zapadl. Nenáviděl pocit vlastní zbabělosti, hnusu, že podlehl někomu takovému, jako je Patrik…
Večer zazvonil na jeho nočním stolku mobil.
„Tome, zdravím tě, jak se máš?“
Poznal ten hlas okamžitě. Paní Gabriela. Byl ale unavený, reagoval pomalu a hlas se mu třásl: „Jsem v nemocnici.“
„Co se stalo? Jsi nemocný?“
„Nic zvláštního,“ zalhal. „Bude to dobrý.“
„Přijdu tě navštívit - “
„Ne,“ odmítl rázně. „Ozvu se, až budu doma“ Hlas mu změkl a Gabriela pochopila, že je dojatý, ale nechápala proč.
„Určitě?“ zeptala se.
„Určitě,“ přisvědčil, ale sám tomu nevěřil.
Vypnul mobil. Toužil po jediném - všechno zaspat.
•
Patrika Straku převezli policisté téměř okamžitě do vazby v Ostravě. Na přesun Toma Bartla museli pár dní počkat, stejně nebyl schopen pobytu mimo nemocnici.
Kapitán Steiner si o Strakovi nedělal iluze. To je od pohledu grázl, říkal si, člověku z něj naskočí husí kůže. Přesně typ, který si časem, pokud k tomu má podmínky, kolem sebe vytvoří bandu nohsledů, kteří pro něj udělají cokoli. Drží je v šachu a psychicky je týrá a oni by pro něj zdechli. Jenže tenhle to o sobě ještě neví, uvažoval Steiner, když listoval dokumentací k případu Lorenc. Tohle ti, milánku, nesmí projít, říkal si skoro mazlivě.
Patrik Straka seděl u stolu a pozoroval policistu naproti sobě. Jako by tušil, že kapitán právě teď uvažuje o něm. Seděl skoro bez hnutí, jako by čekal, co přijde, jako šelma tušící útok, zatím však neví, odkud přijde.
Adam seděl vedle kapitána a hrál si s tužkou. Čekal, až se Steiner začne ptát. Ten zvedl oči od spisu a pohlédl na Straku. Jeho pohled zpřísněl.
„Máme Bartla,“ řekl suše. „Popsal nám dost jasně, co se stalo v Ateliéru i v chatě na Hůrce.“
Chvíli pozoroval Straku. Ten se jen pomalu nadechl.
„Jistě chápete, že nemá smysl cokoli zapírat. Zeptám se jen na některé detaily.“
Straka mlčel. Jako by zkameněl.
„Jak jste se dověděli o obrazu, který jste chtěli ukrást?“ zeptal se Steiner.
„Bavili jsme se o něm v hospodě. Stěhováci, co tam chodí, vozili obrazy z tý školy, z Ateliéru, do galerie a viděli ho.“
„Co jste s tím obrazem chtěli udělat?“
„Chtěl jsem ho prodat. Dlužil jsem prachy v herně..“
„Jak jste se dověděl, že Jiří Lorenc kupuje obrazy?“ zjišťoval Steiner.
„Našel jsem inzerát v novinách a bylo tam i telefonní číslo.“
„Jak jste se s Bartlem dostali dovnitř?“
„Měl jsem klíče.“
„Kde jste je vzal?“
„Naše firma tam montovala nábytek. Jeden chlápek nechal svoje klíče jen tak ležet. Vzal jsem je v polední přestávce a nechal si udělat kopie,“ ušklíbl se Straka.
„Kdo vám prozradil vstupní kód?“
„To nikdo nemusel - měli ho napsaný na nástěnce.“
Kapitán Steiner jen zavrtěl hlavou.
„Co se přesně v pátek prvního prosince stalo?“ zeptal se.
„V pátek v osm pro nás Lorenc přijel na náměstí Republiky a odvezl nás do Ateliéru. Do tý školy…“ Pak Straka vylíčil, jak ukazoval Jiřímu Lorencovi obraz. Ne, nechtěl sběratele praštit, ale on se vymlouval a začal se kroutit, když došlo na peníze. Prostě nechtěl zaplatit, na čem se dohodli.
„Já jsem to nezvlád´, strašně mě naštval,“ vysvětloval Straka.
Steiner si mladého delikventa změřil. Tak nezvlád´, skoro se ušklíbl. Však budeš mít čas zpytovat svědomí, toho kluka jsi taky skoro zabil, a to nemluvím o tom chlápkovi, co se prostě jen připlet´ do cesty.
Steinerovi ztvrdly rysy.
„Našli jsme Lorencovu aktovku a těžítko, kterým jste sběratele udeřil. Na všem jsou vaše otisky,“ vypočetl Steiner.
„Asi jo,“ připustil Straka.
„Proč jste vlastně jeli vlakem až do Plzně?“
„Chtěl jsem rychle co nejdál a Hůrku jsem znal.“
Když Straka podepisoval svoji výpověď, mimovolně se poškrábal na hřbetu levé ruky. Steiner si toho pohybu všiml a zarazil se – tohle někde slyšel, někdo docela nedávno mluvil
o jizvě na levé ruce… A rozhodně to nebyla žádná salónní rozprava.
„Kde jste k tomu přišel?“ zeptal se.
„Škrábl jsem se nožem,“ utrousil neochotně Straka.
„Asi v nějaké rvačce, co?“
Straka místo odpovědi pokrčil rameny. Vztekle pohlédl na jizvu, která mu zůstala na ruce po rvačce se studenty. Tahal se o nůž s jedním z těch študáků, co pořád lezou na dýzu k Modrý kočce. Jednoho z nich dobře pocuchal, napadlo ho. Ale včas si uvědomil, že by se neměl spokojeně usmívat. Ti policajti sledujou každou jeho reakci…
Když Straku odvedli, obrátil se Steiner k Adamovi: „Tohle je tedy případ – sociopat až
na půdu. Adam pokýval hlavou. „Vypadá to, že Lorencem zdaleka nezačal. Útok nožem nám hlásili pár dní před vraždou. Jeden kluk skončil v nemocnici.“
„Jasně,“ vzpomněl si Steiner. „Byli jsme přece u správce Ateliéru a jeho žena si posteskla, že ji napadli. A ten útočník měl jizvu na ruce. Zkus to prověřit.“
Adam vytáhl ohmataný notes a chvíli listoval. „Růžena Tichá – to je ona. Zajedu tam.“
Steiner jen zakroutil hlavou. „Ten Straka zraje vážně dost rychle – od rvačky mezi kluky až ke dvěma mordům…“
•
Tom konečně stál na nohou. Nebylo to nic příjemného, protože policisté jej okamžitě převezli do vazby. U výslechu trval na svém, že u vraždy nebyl. „Čekal jsem na Patrika u vchodu. Slyšel jsem i na dálku, že se spolu hádají, potom vrzly dveře a na chodbu něco žuchlo. Patrik přitáhl tělo toho člověka ke schodům. Nejdřív jsem myslel, že je to zranění, ale už nežil.“
„Našli jsme těžítko, kterým Straka zavraždil Jiřího Lorence, v popelnici před vaším domem. Můžete to vysvětlit?“ ptal se Steiner.
„Nevím. Možná ho vyhodil, když jsem běžel pro svoje věci do podnájmu, pak už ho neměl.“
Steiner se chvíli díval na Toma a pak řekl: „Jednu věc vážně nechápu - jak jste se mohl dát dohromady s člověkem typu Patrik Straka.“
Tom mlčel. „Nechtěl jsem do toho jít,“ dodal po chvíli, „ale tvrdil, že jde jenom o podfuk, aby se dostal k penězům. Vyhrožoval mu Grizzly…“
Steiner znechuceně kroutil hlavou a podíval se na Adama. Známá firma a taky pěkně ostrej hoch.
„Patrik si u něho půjčoval prachy a nevracel je. On … je hráč. Nedokáže přestat.“
„Pokud vím, vy tenhle problém nemáte. Jak vás ukecal, abyste s ním do toho šel zrovna vy?“
Tom polkl. „Měl mě v hrsti. Nejdřív chtěl peníze a pak - nemohl jsem se ho zbavit. Vždycky si mě našel…“
„Jak - měl vás v hrsti? Jste dospělý…“ Steiner se zatvářil otráveně. Tom to nevnímal.
„Když jsme byli v krimu, zachránil mi život. Aspoň to tak vypadalo…“
„Straka?“ Steiner věděl, co je Straka zač. Obrátil oči ke stropu. Svatá prostoto, to je ten kluk tak naivní?
„Tehdy jsem to nevěděl. Nic jsem nevěděl… Obelhal mě a donutil, abych mu dělal poskoka. Před tím…,“ Tom nedokázal říct slovo vražda, „za mnou pořád lezl a chtěl prachy. Prý - musíš mi půjčit, víš, že jsem ti vždycky pomáhal… A já si myslel, že…, že mi vážně zachránil krk…
V poslední době se to stupňovalo, jako by se pomátl.“
Steiner se na Toma zvědavě podíval: „Jak - pomátl?“
„Štval mě. Mluvil jen o penězích, a že musí zdrhnout, jinak ho dostanou…A já doufal, že až uteče, všechno skončí.“
„Pomáhal jste mu s tím obrazem?“
„Měl jsem dávat pozor u vchodu, aby nás někdo nepřekvapil. Nic víc nechtěl a já jsem byl rád.“
Steinerovi nešlo z hlavy Tomášovo přesvědčení, že mu Straka nějak pomohl. Vůbec to neodpovídalo Strakově profilu. „Jak jste to myslel s tou Strakovou pomocí, kterou vás měl ovládat?“ zeptal se Toma.
„Když jsem vypadl z děcáku, nic jsem nevěděl o životě a o ničem,“ přiznal Tom. „Začal jsem dělat v servisu, kde byl i Patrik. Pořád čmuchal kolem mě, ale já byl rád. Nikoho jsem tam neznal. Jenže to jsem ještě nevěděl…“
Tom se odmlčel, jako by hledal slova. „Nevěděl jsem, že všechno předstírá… Nejdřív to byla psina – kradli jsme součástky, on tvrdil, že je jen přemisťuje… No a pak nás chytili.“
„To víme, byli jste ve vězení,“ upřesnil Adam.
„Co bylo ve vězení?“ zeptal se Steiner.
„Někdo roznášel, že pomlouvám jednoho frajera, co tam tehdy taky seděl. On si na mě počíhal ve sprchách a skoro mě zabil. Patrik tvrdil, že zavolal bachaře. Dodnes mám jizvu nad okem…“
Tom cítil, jak je pořád slabý. Mluvil, ale nemohl dýchat. „Dneska to vidím nějak jinak, skoro bych se vsadil, že mě zahnal do pasti, že prostě toho frajera pomlouval on, ale hodil to na mě. A já blbec mu to ...“ Zavřel oči a chvíli pomalu dýchal. „Vlastně mi kecal pořád.“
„Proč jste s ním nakonec utekl?“
„Zpanikařil jsem. A viděl jsem, co Patrik dokáže. Měl jsem strach i o sebe.“
„Proč jste neutekl z chaty?“
„Myslel jsem na to. Bál jsem se Patrika. On je jak zvíře - vážně. Už jsme spolu ani nemluvili, nešlo to, navíc hrozně pil. A pak mi řek´, že mě do toho namočil on. Už jsem to nezvlád´, poprali jsme se.“
„Dal vám nějaké peníze?“
„Ne, vůbec jsme o nich nemluvili, ani bych ty prachy nechtěl.“
Když Toma odvedli, seděl Steiner chvíli bez hnutí. Pak se prudce zvedl.
„Je to pitomec,“ uzavřel spíš pro sebe než pro Adama. „Dospělej chlap a nechá se takhle zmanipulovat. Snad to konečně pochopí. Za spoluúčast si určitě posedí.“
Adama nebývale emotivní výstup překvapil. Pokýval hlavou a pečlivě srovnal spis. Šéfa to nějak bere. Ještě že jsme skoro u konce.
•
Tom ležel a zíral do stropu své cely. Hlavou se mu hnaly vzpomínky na minulost, nejasný koktejl melancholie a vzteku. Měl především vztek sám na sebe. Jako bych to už nezažil, říkal si. Patrik byl vždycky prevít a já ho pořád poslouchal jako idiot. Jen mě využíval a ještě se k tomu přiznal. Ale že je schopný zabíjet… Skoro zabil i mě. Kdyby jen trochu mohl, hodil by Lorencovu vraždu na mě.
Podíval se na holý strop své cely – takhle to teď vypadá se mnou, napadlo ho: nic, naprostá nula, na to se smrskl můj život, všechny moje sny.
Vybavil si Tereziny zářící oči, kreslil ji tolikrát. Kdyby tu byla, všechno by bylo jiné…
Podporovala ho, věřila mu. Jako by bez ní ztratil navigaci.
Myšlenky mu uletěly na výstavu mladého výtvarníka, kterého poznal v Ateliéru. Představoval si tehdy svoji výstavu…, jak by to dělal on.
Všecko zkazil. V Ateliéru už se v životě nemůže ukázat.
Zavřel oči. Nejradši by to skoncoval jednou provždy.
Stejně nikoho nemá…
Dveře cely se otevřely a v nich se objevil strážný.
„Znáte nějakou Gabrielu?“
„Znám,“ opověděl Tom.
„Tak pojďte se mnou, máte hovor…“
Moc se mu nechtělo, ale zvedl se a následoval strážného jako robot,
„Tome, kde jsi, obvolala jsem všechny nemocnice - a nenašla jsem tě.“
Mlčel.
„Co se s tebou děje?“
Chvíli mlčel, jako by nemohl najít vlastní hlas. „Jsem ve vazbě,“ řekl pak ochraptěle.
„Co se stalo?“ zeptala se klidně.
Znovu se na chvilku odmlčel a pak třemi větami popsal, co ho potkalo - tvrdě a bez příkras. „Naletěl jsem jednomu grázlovi a zase půjdu do kriminálu. On…zabíjel… Málem zabil i mě.“
Mlčela. Než stačila zareagovat, zavěsil.
Ve své cele se položil na kavalec a zvedl oči k bezútěšnému bílému stropu.
Když ho vyslýchali, odpovídal a snažil se nepřemýšlet. Chtěl být jako kámen, nic necítit, ale nedokázal to.
Nespal. Dny ubíhaly.
„Máte návštěvu a deset minut na hovor,“ oznámil mu jednoho dne strážný.
Podivil se. Váhavě vešel do místnosti, kam chodily za uvězněnými návštěvy.
Gabriela!
Cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Nevěděl, že se mu rozzářily oči, ale ona to postřehla.
„Tome,“ vstala ze židle a objala ho. Svalnatý strážný udělal krok k podivné dvojici, ale pak mávl rukou.
„Jak to s tebou vypadá?“ zeptala se
„Spoluúčast.“ Zas jako by nemohl donutit hlasivky mluvit. „Soud bude až po svátcích, příští rok.“
Chvíli oba mlčeli.
„Nevím, co bude dál, nic nevím. Radši bych nebyl…“
Znala ho víc, než si byl schopen připustit. Naklonila se k němu: „Na tohle nemysli, máš svůj kumšt, ten jsi nezradil. A ten ti pomůže, uvidíš,“ řekla pak důrazně. „Počkej, co přinese soud, ale já vím, že jsi nikomu neublížil. Zvládneš to.“
Podíval se na ni a měl v očích slzy. Schoval si tvář do dlaní, ale nedokázal slaný proud zastavit. Jako by se v něm uvolnila dávno zrezivělá stavidla. Brečel jako malý kluk. Ale nestyděl se, tušil, že tahle voda cosi smývá a odnáší někam pryč, daleko, kam už sám nedohlédne, kam zmizela i Patrikova vláda nad ním.
Podíval se na Gabrielu a omluvně se usmál.
„Až tě pustí, sejdeme se a probereme to…,“ řekla.
Nikdy nepotřebovali mnoho slov.
Když zase ve své cele pohlédl ke stropu, nebyl vůbec bílý a bezútěšný. Svým klidným, povzbudivým způsobem se z něj dívala jemná Gabrielina tvář.
2018/2019