Nirvana v kuchyni

V sobotu odpoledne jsem doma slíbila, že konečně zase jednou něco upeču. Aby to mohlo být pro celou rodinu, musí to být bez mléka a bez cukru, protože polovina rodiny má buď nějaké alergie, nebo doktorem doporučenou dietu.

Tak jsem trochu experimentovala.

Nachystala jsem si velkou mísu, do které jsem nasypala hrnek špaldové mouky. Vlastně tomu předcházel ještě jeden velmi důležitý krok: pustila jsem si hudbu. Upřímně - bez hudby to prostě není ono. Pustila jsem hudbu, vytáhla zmíněnou mísu a nasypala do ní hrnek špaldové mouky. Přidala dvě vejce, šest lžic olivového oleje, hrnek vody a začala míchat. Normálně to je dřina, ale míchaní do rytmu Nirvany…! Jen to zkuste příště sami. Po chvilce už ani nevíte, jestli jen mícháte, nebo se vařečkou snažíte probubnovat k hladkému těstu. Každopádně po dvou písničkách se mi těsto zdálo téměř bez hrudek, tak jsem si řekla, že
do těsta zkusím nastrouhat ještě dvě jablka a mrkev. Když jsem nastrouhanou směs přimíchala, nevypadalo to zrovna moc hezky. Nijak zvášť mi to nevadilo. Pekáč jsem vyložila pečícím papírem a s Hello, hello, hello, how low? jsem těsto rozprostřela na pekáč. Strčila jsem ho do trouby, kterou jsem si nechala vyhřát na 180 stupňů Celsia.

První chyba přišla zhruba po třiceti minutách, kdy jsem se tak zaposlouchala do hudby,
že jsem zase klasicky na něco zapomněla. To „něco“ jsem rychle poznala podle vůně nebo spíš pachu. Když jsem buchtu vytáhla, byla trošku připálená. Nebylo to ale nic, co by se nedalo zachránit. Nejhorší části jsem pečlivě odkrojila nožem a na „opečenější“ stranu naskládala jahody, aby nikdo nic nepoznal. Na vrstvu jahod jsem ještě přidala tvaroh smíchaný s medem.

A tramtaradá! Mohla jsem podávat.

Hudbu jsem radši vypnula, abych zas něco v opojení rytmem nerozbila nebo nespálila.

2018/2019