Nic se nebojte, my to dokážeme…

(Krátký akutně stomatologický horor s jemným ponaučením)

Je středa ráno a já se plazím na pohotovost. Mám poměrně vysoko práh bolesti, ale tohle je už moc i na mě. Když už jsem se rozhodla pro pohotovost, tak mi věřte, že se to už nedá vydržet, Francie-Nefrancie.

Už víc než týden pojídám prášky proti bolesti jako lentilky, ale už zřejmě úplně ztratily svůj účinek. Nejdříve jsem si myslela, že to bude nějaká podrážděná dáseň, a že to časem přejde, ale posledních pár dní už mi bylo víc než jasné, že tenhle problém jen tak sám nezmizí. Tahle bolest prý nikdy sama neodejde. Ba naopak - bude se stupňovat. Říkalo mi to více lidí, ale asi jsem si na to musela přijít sama.

A tak tedy otevírám skleněné dveře na zubní pohotovost. V okamžiku se zorientuju a stavím se do fronty, která vede k recepci. Před chvílí otevřeli, ale už jsou přede mnou dva lidé. Slečna za okýnkem nevypadá, že by měla na spěch.  Já obvykle na spěch nemívám, ale teď je trochu jiná situace. Bolest je čím dál silnější, vystřeluje mi do hlavy, krční páteře, zad a pravé ruky. Když na mě konečně přijde řada, nemám chuť ani otevírat pusu.

„Potřebovala bych zubaře prosím, urgentní případ,“ zablekotám. „Carte vitale nemám,“ dodávám pro upřesnění. Stejně by se na to ptali, francouzské zdravotní pojištění nemám, ale mám evropskou kartu. Jenže ta je tady příliš nezajímá.

Dívka za okénkem si vzala občanský průkaz a řekla, že mě musí zaevidovat do systému a vytvořit mi speciální složku, se kterou budu moci jít navštívit zubaře. Konečně.

„Jinou občanku nemáte?“ podívala se na mě zmateně.
Ne, to opravdu nemám. V tu chvíli mi proletělo hlavou jen jediné: A vy máte dvě občanky? Já mám teda jen jednu.

Když jsem jí nadiktovala jméno, příjmení a datum narození, vlastně všechno, co by si za normálních okolností mohla opsat přímo z občanky, zvedla oči od počítače a tázavě se na mě podívala: „A co vaše ruská adresa?“
Absolutně jsem nechápala, o čem mluví. Nesměle jsem se zeptala, jakou ruskou adresu má na mysli. Slečna mi objasnila, že přece na mém průkazu je napsaná Česká republika, a ta je v Rusku, tak se mě ptá na mou ruskou adresu. A tak jsem slečně ve zkratce objasnila pár geografických souvislostí, ale moc jsem to nerozvíjela, na to jsem neměla sílu. Když jsme si to všechno vyjasnily, slečna prohlásila, že musí začít s celou registrací od začátku, protože když tam zkoušela zadat Česká republika, spadl jí kvůli tomu celý systém. Po pár minutách zoufalého hledání správné země se to nakonec podařilo, a já jsem vítězně odcházela od okýnka s modrou složkou v ruce.

Zaklepala jsem na dveře proti recepci. Otevřela mladinká, sympatická, usměvavá mladá žena, spíš ještě dívka. Vypadalo to, že jsme asi tak stejně staré. O chvíli později jsme se spolu ocitly v malinké ordinaci, slovo kukaň by ale určitě bylo výstižnější. Vytáhla zpod stolu štos papírů a pustila se do vyplňování nekonečného dotazníku. Když jsme se po půl hodině vysvětlování, popisu mých chorob a léků dopracovali konečně k poslední části, svitla mi naděje, že tohle možná ještě můj konec nebude. Barvitě jsem jí vylíčila svůj problém. Potom se přibližně pětkrát pokusila zrentgenovat správné místo v mé ústní dutině. Při prvním pokusu mě hlavice přístroje praštila do hlavy, při druhém se té milé slečně přístroj pokazil úplně. Potom jsme se vydaly na dlouhou procházku celou nemocnicí a hledaly jiný, volný rentgen, který jsme nakonec přece jen objevily. Ale slečna konstatovala, že přístroj má krátký drát, a že ho nemůže přitáhnout ke křeslu, aby mi konečně zrentgenovala pusu. Zavolala si na pomoc svoji snad ještě mladší kolegyni. Nemohu ani popsat, jak nesmírně se snažily dostat přístroj co nejblíže ke mně. A snad aby mě uchlácholily, sborově a obě s úsměvem vykřikly: „Ale nic se nebojte, my to určitě dokážeme!“
„V to všichni pevně doufáme,“ vypadlo ze mě.
Koutkem oka jsem si všimla, že ten nešťastný přístroj je udělaný přesně tak, aby mohl zajet pod křeslo, takže žádný dlouhý drát není vůbec třeba. Tuhnoucími ústy jsem sdělila svůj postřeh slečnám snažícím se zrentgenovat mi ústa a nevytrhnout šňůru ze zásuvky. Můj nápad okamžitě otestovaly v praxi - a ono to fungovalo! Při třetím a čtvrtém pokusu ale moje mladinká zubařka špatně umístila čtvereček, takže se jí na snímku nezobrazil celý zub. Pátý pokus se - k radosti všech zúčastněných – přece jen povedl.

Vrátily jsme se dlouhou chodbou zpět do její ordinace, kde se na velké obrazovce objevil můj zub. Slečna v bílém plášti odstoupila od obrazovky a podívala se na mě. „Co na to říkáte? Tady je zřejmě problém,“ ukázala na tmavé místo pod zubem. Potom poněkud znejistěla. „Já vás na dvě minutky opustím, půjdu raději prokonzultovat váš případ s profesorem,“ usmála se.

Se svým profesorem? Takže slečna je studentka? Výborně. Na někom si to natrénovat musí… V tu chvíli jsem na pár sekund ztratila naději, že ještě někdy odejdu živá a po svých.

Vrátila se s kovovou injekční stříkačkou v ruce. Z plechové skříňky postupně vyndávala nástroje a pečlivě si je skládala na stolek.
„Zkusíme nejprve raději slabší anestezii, co říkáte?“ zeptala se. Jemně jsem podotkla, že by bylo možná rozumnější začít rovnou silnou anestezií, protože si nemyslím, že v této fázi by mi slabá anestezie pomohla. Ale mladinká čekatelka umění stomatologického chtěla přece jen postupovat zvolna.

Když se přiblížila s injekcí k mým dásním, začaly se jí třepat ruce. Vrátila se zpátky ke svému stolku. „Víte co, já vám tu dáseň na chvíli raději zmrazím, abyste necítila ani ty anestezie.“  Po deseti minutách se přiblížila s injekcí znovu. Zase se jí rozklepaly ruce. První anestezie nebyla vůbec znát, po druhé jsem ztratila cit v pravé ruce.

„Jejda, něco je asi špatně!“ vykřikla. Opět mě „na dvě minutky“ opustila a šla konzultovat můj problém s profesorem. V tu chvíli se mi chtělo hrozně smát. Po pár minutách se mi ruka probudila k životu a ta fragilní bytost mohla pokračovat ve svém výkonu. Nakonec to skončilo pěti anesteziemi a latexovým čtvercem přetáhnutým na zvláštní konstrukci přes pusu i nos. Alespoň jsem si zkontrolovala, že můj pud sebezáchovy funguje správně. Když mi totiž docházel kyslík, vystřelila mi ruka a latex jsem si strhla z obličeje.
Slečnu to znepokojilo, ale v té chvíli mi přišla spolupráce jako nejlepší řešení. Obě jsme přece měly stejný cíl: zbavit mě bezbolestně bolesti. A to se nám nakonec společnými silami podařilo. Slečna zub otevřela, vyvrtala, vyčistila, umrtvila. Což – jak se posléze ukázalo - nebyl tak úplně ten nejlepší krok.

Jakmile totiž anestezie odezněla, vrátila se bolest zpátky i s úroky. A tak jsem v noci počítala hodiny, které zbývají do otevření pohotovosti. U dveří mě ráno přešel veškerý humor: státní svátek. Zavřeno.

Bolest byla tak silná, že na pláč nebo smích jsem si ani nevzpomněla. Musela jsem šetřit energii na pozdější dobrodružství v systému francouzského zdravotnictví. Otočila jsem se a popošla pár metrů k dalším dveřím a zmáčkla velký bílý zvonek na gynekologii. Ozval se mužský hlas. Expresivně jsem se ho zeptala, co by mi v mé situaci doporučil, protože zubní pohotovost je zavřená a jak jistě z mého hlasu může pochopit, je to akutní. Prý má všechny posílat do fakultní nemocnice, která je vzdálená od Nancy čtyřicet minut tramvají.
Moc na výběr jsem neměla.

Po vyhlídkové jízdě tramvají, která se po cestě dvakrát porouchala, jsem vstoupila do hlavní budovy nemocnice Brabois. Na recepci jsem vychrlila svůj požadavek. „Poslali mě sem z Nancy, tam je zubní pohotovost zavřená,“ dodala jsem.

Z recepce se na mne usmívala mladá žena. Podala mi pořadové číslo a rukou mi ukázala směr, kde mám počkat. Poskočila bych si radostí, jak jednoduše to tentokrát vypadalo - bez papírování, bez vysvětlování, bez modré složky.
Zase jsem byla naivní.
V čekárně jsem velmi rychle pochopila, že s pořadovým čísílkem nečekám na zubaře, ale na to, abych se mohla dostat pouze k dalšímu okýnku a následující hodinu tam strávit vyplňováním dokumentace. Zoufale jsem se podívala na tabuli. Svítila tam velká šedesátsedmička. Já jsem v ruce svírala žlutý papírek s číslem třicet tři.
Francie není vhodným místem pro choleriky.
Opravdu ne.

Můžu vám jen říct, že všechno nakonec dobře dopadlo. Na pohotovost jsem za mladinkou adeptkou zubařství musela zavítat sice ještě jednou, o týden později po návštěvě fakultní nemocnice.  Když mě viděla, omdlela málem hned ve dveřích. Omlouvala se mi, že je to její chyba, protože to pokazila hned na začátku. Vytáhla mi ze zubu nervy (což bylo to poslední, co pro mě mohla udělat a co taky mohla udělat hned a ušetřily bychom si spoustu problémů) a se slzami v očích prohlásila, že včera neudělala zkoušky a že už nemůže dál. A taky se mezi řečí zmínila, že jestli už ani vytáhnutí nervů nepomůže, tak se asi spletla a bude to zub vedle.

Taky jsem si uvědomila, že ačkoliv péče nebyla zdaleka dokonalá a občas mi to celé přišlo až surreálné a komické, bylo v tom něco, co mi u nás v Česku často schází. Dlouho jsem nevěděla, jak to pojmenovat. A přišla jsem na to - lidskost. A toho si cením nejvíce. Oceňovala jsem snahu a odhodlání té mladinké slečny zubařky na pohotovosti, která se ani jednou během tří hodin nepodívala na hodinky, přestože měla čekárnu plnou lidí a dopolední pohotovost funguje právě jen ty tři hodiny. Nikdo jiný kromě mě už se ten den neměl šanci dostat dovnitř. Všichni ale jednali s naprostou úctou a respektem.  Nic je neobtěžovalo, nedávali mi najevo, že je to nebaví a že se těší na oběd.
Usmívali se.

2015/2016