Nálet

Bylo mi tak třináct let, bydlely jsme samy s maminkou v rozlehlém bytě v proslulé brněnské ulici Na Kolišti. Bylo krásně a fakt, že je válka, jsme si moc neuvědomovaly. Dívaly jsme se z okna do nedalekého parku - na lavičce tam seděla mladá žena a v kočárku houpala dítě. Slunce vlídně zahřívalo ten výjev a  my jsme si povídaly nejspíš o tom, co si dáme k večeři.

Pak, zničehonic a zcela bez výstrahy, nás ohlušil hřmot leteckých motorů. Nálet. Snad jsme se nestačily ani nadýchnout a všude kolem nás začaly vybuchovat bomby. Maminka mě strhla z okna na podlahu. Nevím, jak dlouho to trvalo, krčily jsme se na zemi, dokud byla slyšet letadla  a sirény neohlásily konec.  

Co jsme pak uviděly z okna, bylo hrozné. Tam, kde před chvílí  seděla na lavičce žena s dítětem v kočárku, zůstal  jen hluboký kráter.

Leteckých náletů na Brno a okolí jsme zažily mnoho, ale ještě nikdy z tak bezprostřední blízkosti jako toho dne.

Netušily jsme však, co ještě přijde. Po několika hodinách sirény znovu ohlásily blížící se nebezpečí.

Pro mne to znamenalo již zavedený „náletový postup“ - dopravit nemocnou a těžce chodící maminku z třetího patra do krytu ve sklepě našeho domu. Pak jsem se musela vrátit zpátky do bytu a zpod postelí v celém bytě vytáhnout kufry s cennostmi a rychle je nanosit také do krytu. Mé matce na tom velmi záleželo. Bylo to náročné, vyčerpávající, měla jsem strach, ale zvládla jsem to i tentokrát.

Peklo na sebe nenechalo dlouho čekat. Padající bomby nám rvaly uši, země se třásla. Lidé v krytu křičeli, plakali, modlili se. Já jsem se starala o mladou ženu, která čekala děťátko. Položila jsem ji na zem, uklidňovala ji a snažila se ji chránit. Lidé šílení hrůzou nebrali příliš ohledy a snad by ji pošlapali. Nebyli jen z našeho domu, ale i ze sousedství, kryt byl úplně plný.

Pak si někdo všiml, že uchází plyn, snad z prasklého potrubí.

Vypukla panika. Kdekdo se snažil prodrat ke dveřím, dostat se na vzduch.

Jenže dveře se ani nepohnuly – byli jsme zasypaní. Všichni jsme věděli, co plyn dokáže. Myslím, že v tu chvíli nikdo nevydal hlásku.

Pak si kdosi všiml, že jeden ze stropních překladů, pod nímž se ještě před chvílí houfovali muži, domnívající se, že jsou tam v bezpečí, nevydržel. Jenže to byla naše spása – prasklým stropem k nám začal proudit vzduch. 

Jsme zachráněni. Už nevím, jestli to někdo řekl nahlas, ale všichni jsme si oddychli. Tou prasklinou k nám přišla naděje a tu jsem potřebovali cítit, dýchat, prožít. Trvalo totiž ještě dlouho, než se lidé zvenku prokopali až k nám a vysvobodili nás.  

Důsledky náletu byly zlé. Vedlejší dům spadl úplně, na dvoře našeho domu ležela nevybuchlá puma a další byla na půdě, přímo nad naším bytem. To jsme ale zjistili až po několika dnech, když byly všechny domy, zasažené bombardováním, důkladně prozkoumány.

Dodnes nechápu, jak jsem pak zvládla nastěhovat maminku a všechna naše zavazadla zpátky do bytu. Čekal mne úklid. Ale jaký úklid - vždyť ani jedno z našich osmi oken nezůstalo celé. Z naší úchvatné sbírky křišťálového skla zůstaly jen čtyři skleničky a jedna velká mísa. Všechno ostatní jsme nabírali lopatou a házeli z okna ven. Skleněné střepy – kolik jich tehdy vylétlo ze zničených oken? Dodnes slyším ten zvuk tisíců střepů a střípků nabíraných lopatou a dopadajících na jediné místo – symbol zkázy a nicoty.

Nikdy na ně nemohu zapomenout.

Ale nemohu zapomenout ani na jiné válečné střípky a útržky, jako nemůžu zapomenout na jarní slunce. Jsou to ale střípky úplně jiného druhu: ty totiž přineslo mé mládí. Ani na ty nezapomenu, přestože už od té doby uběhlo více než sedmdesát let.

(s redakční úpravou dh)