N á v š t ě v a

Byl pátek večer a já se vracela do své poradny pro zapomenutý mobil. Ulice už byly prázdné, kdo mohl, odjel na hory. Centrum města utichlo. Sněhové vločky se tiše a zlehka snášely na chodník, pokrytý vrstvou ještě bílého sněhu. Šla jsem potemnělou ulicí, lemovanou řadou starých domů kousek od náměstí a přemýšlela o svém životě.
Byla jsem unavená a hlavou se mi honily pochybnosti, zda žiju svůj život správně a jestli v něm není něco, co bych mohla změnit. Můj život byl už delší dobu stejný a já jsem toužila po něčem novém a zároveň se bála, že už nic nepřijde. Sledovala jsem měsíc na tmavé obloze a kousek od něj jednu malou hvězdu, která jakoby na mě mrkala. Vlastně, nebyla jsem si jistá, jestli to hvězda vůbec byla. Byla to taková malá zářící tečka, z mého pohledu téměř nic. Usmála jsem se na ni a starými těžkými dveřmi vešla do domu. Sešla po schodech dolů do suterénu, odemkla, po tmě prošla chodbou a vstoupila do poradny.  Rozsvítila jsem lampičku na psacím stole, někde tam měl můj telefon být. Po chvíli jsem ho měla a chystala se zhasnout a odejít, když v tom jsem zjistila, že v místnosti nejsem sama.
„Kde jste se tady vzala? Vy jste mě vyděsila,“ polekaně jsem spustila na ženu sedící v křesle, kde obvykle sedávají mí klienti.
V místnosti bylo šero a pořádně jsem ji neviděla. Hleděla jsem do tmy a snažila se zachovat klid. Asi jsem nechala otevřené dveře. Ale na dnes už jsem přece nikoho dalšího objednaného neměla, přemýšlela jsem. Stála jsem strnule u stolu, bála se pohnout, promluvit. Cítila jsem, jak místnost vychládá. Topení bylo už dávno vypnuté a z ulice nepřicházely žádné zvuky. Dům byl opuštěný. Nechtěla jsem panikařit. Udělala jsem pár kroků směrem k ženě, naklonila se ke stojací lampě nad ní a rozsvítila.
„Vy jste… Vy jste… Kdo jste?“ To bylo vše, co jsem ze sebe dostala.
Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím.
Seděla tam. Vlastně neseděla, levitovala. Její tělo se nedotýkalo křesla, její nohy se nedotýkaly podlahy. Byla bosa. Oblečená v lehounkém dlouhém plášti s kapucí zlaté barvy. Všechno na ní se vznášelo. Byla éterická, téměř průhledná, kolem ní třpytící se záře. Hlavu měla skloněnou a kapuci přetaženou tak, že jí nebylo vidět do obličeje.  Pomalu jsem udělala krok směrem k ní. Přitahovala mě, chtěla jsem vidět její tvář a ona to věděla. Zvedla ruce, ladným pohybem stáhla kapuci dozadu a pozvedla hlavu směrem ke mně. Zpod kapuce vyšla záře a záplava hustých kadeří, které ji spadaly až do pasu a překrývaly horní část těla. Byly nádherné, plné zlatých a stříbrných třpytek. Jejich záře se paprskovitě šířila místností a na krátký okamžik mě oslepila. Ustoupila jsem a rukou si stínila oči. Ještě pořád jsem neviděla její tvář.
Mé oči konečně přivykly světlu a já ji uviděla. Měla úzký oválný obličej, plné světlé rty a její tmavé hluboké oči se zlatými středy se dívaly přímo na mě, byly tak vyrovnané a vědoucí. Ty oči… Jakoby viděly všechno snad od počátku lidstva. Ty oči, smířené se vším. Nořila jsem se do nich. Okouzlily mě. Najednou mi bylo lehce, byla jsem klidná, po strachu ani památka. To vše udělala ona. Ale kdo ona? Nespouštěla jsem z ní pohled a pomalu, aniž bych si to uvědomovala, usedala jsem proti ní do proutěného křesla a opřela se o polštář. Ne, to nemůže být pravda, to se mi jen zdá, honilo se mi hlavou. Nahmatala jsem opěrky křesla a pevně je stiskla. Nezdá, v dlaních jsem ucítila zkroucené proutí. Naklonila jsem se přes stůl, který stál mezi námi, a v úžasu vzala pramen zářících vlasů do pravé ruky. Krátce jej promnula mezi prsty a pustila zpět. Na prstech mi ulpělo něco jako prach, třpytící se prach. Hvězdný prach?
„My už jsme se viděly. My se známe, že? Ty jsi…“ Nedokončila jsem větu a prstem ukázala nahoru.
Sotva nepatrně přikývla.
„Jsi hvězda? Duše? Obojí?“
Žádná odpověď.
Až dosud nepromluvila a jen se shovívavě usmívala.
Láska a klid, které z ní vycházely, se přenášely na mě a já zatoužila odejít s ní. Odejít tam, odkud přišla. Nedokázala jsem si představit, že bych zůstala nadále tady, zatížena zemskou přitažlivostí. Zatížena strachy, bolestmi, pochybnostmi, obavami a starostmi, které pozemský život přináší. Zatoužila jsem po lehkosti, spočinout v ní, aspoň na chvíli.
„Chtěla bych jít s tebou. Můžu?“ poprosila jsem.
„ Ne,“ sdělila, aniž by pohnula rty, aniž by slova vycházela z jejích úst.
Vlídný a něžný hlas přicházel s krátkou ozvěnou ze všech stran místnosti a omamně se vinul kolem mé hlavy.
„Ale proč?“ toužila jsem vědět.
Neodpověděla.
„Proč já jsem tady na Zemi a ty patříš tam?“ otočila jsem hlavu směrem k nebi.
„Já už tady nepotřebuju být,“ zazněla odpověď.
„Proč? Není to tady až tak špatné.“
„Prošla jsem už vším, čím jsem potřebovala. Naučila se a pochopila vše, co jsem musela. Vykonala všechnu svou práci.“
„A proč jsi za mnou teda přišla? Proč jsi teď tady?“
„Tys mne přivolala.“
„Já?“
„Ano, dívala ses na oblohu a já uslyšela, jak pochybuješ o svém životě.“
„Aha, to jsem nevěděla. Nechtěla jsem tě nějak rušit, promiň. Ale když už jsi tady, co mám tedy dělat?“
 „Jdi dál. Uč se, tvoř, pracuj a hraj si.“
„Hrát si?“
„Ano. Najdi něco, co tě bude bavit a přinese ti radost a potěšení ze života.“
„Hm. Dobře.“ Měla pravdu, její rada se mi líbila a já jsem pocítila naději.
„ A opravdu bys mě nemohla vzít s sebou? Aspoň na chvíli, prosím,“ zkusila jsem ještě jednou.
„Ne a neptej se pořád. Nemáš se čeho bát, všechno je a bude v pořádku. Věř mi! Teď tě ale vzít nemůžu.“

Smutek mi sklonil hlavu. V místnosti se rozhostilo ticho a zima.
 
Když jsem hlavu opět zvedla, už tam nebyla. Zmizela, jako když sfouknete svíčku. Cítila jsem se sama a chtěla domů. Vyšla jsem ven, už nesněžilo. Mrzlo. Nikde nikdo, jen já a tmavá obloha plná svítících hvězd nade mnou. Podívala jsem se nahoru a pomalu a zvědavě jsem si ji prohlížela. Hluboká a nekonečná obloha. Hluboký a nekonečný vesmír. Vesmír. Vesmír. Mír? Mír. Svět tam nahoře, tam, kde to všechno začalo. Čekající, pulzující, žijící svým životem, vzdálený a blízký. Připravený nás vyslyšet, připravený pomoci. Připravený nás přijmout, až nastane náš čas. Aspoň doufám.
 „Kde asi teď jsi?“ zašeptala jsem k nebi a odpověď nečekala.
„Díky,“ dodala jsem ještě tiše a vykročila směrem k domovu.

  „Mami, tak se probuď! Vstávej! Měli jsme být už dávno na chalupě,“ cloumal mnou syn ve snaze probrat mě co nejrychleji.
„A kde je ta paní?“ pátrala jsem napůl ještě spící.
„Jaká paní, mami?“
„Tak to byl jenom sen?“
Pojď, vstávej! Zaspala jsi,“ naléhal Béďa.
No jo. „A proč mi nezvonil mobil?“ snažila jsem se zjistit a pohled mi sklouzl na noční stolek. Mobil tam nebyl.
Sedla jsem si na postel a dlaněmi třela oči.
„Mobil,“ pronesla jsem nahlas a přemýšlela, kde by mohl být. Měla jsem to.
„Včera večer jsem ho nechala na psacím stole v poradně,“ křikla jsem na syna. Ten ale byl dávno bůhví kde, balil si věci a nevěnoval mi pozornost.

Třpytek na prstech pravé ruky jsem si všimla až po hodině, až když jsme vyjeli a já položila ruce na volant.