Budu matka...

Brečím. Sedím zamčená na záchodě a brečím. V ruce držím podělaný těhotenský test.

„Tak co, jsou tam?“ ptá se s nadějí v hlase má drahá polovička z druhé strany dveří.

Drž hubu a vypadni… - chce se mi řvát, ale slova polykám pod přívalem slz. 

Celý můj budoucí život mají v rukou dvě čárky. Ano, jsem těhotná. V hlavě mi hučí a zachvacuje mě panika. Nechci být těhotná. Nechci být matka. Teď ani jindy. Nikdy.

Vycházím ze dveří a s křečovitým úsměvem předávám papírek.  Pak už následuje silné objetí a spoustu polibků.

Já to dítě nechci, chci říct, ale z mých úst vychází pouze: „Ano lásko, jsem šťastná. To víš, že pláču štěstím. Je mi zle, asi první nevolnost.“

 Jsem zbabělec.

Vím, že tohleto nezvládnu. Zcela určitě.

Sedím v čekárně plné břichatých ženských. Vesele mezi sebou klábosí a navzájem si hladí břicha. Přijde mi to trochu perverzní, možná víc než trochu. Naštěstí mě sestra volá do ordinace a vysvobozuje mne tak ze zajetí mých představ.

 „Co vás trápí?“ ptá se doktor. Lépe to vystihnout nemohl.

 „Jsem těhotná, pane doktore.“

„Výborně, lehněte si, podíváme se na to“

Já se na to ale dívat nechci. Hledám v sobě odvahu. Chci mu taky říct, že dítě nechci. Proč je to tak těžké, do háje. Nic na tom přece není. Tok mých myšlenek přeruší doktor.

„Ták maminko.“ No výborně, už jsem maminka „Vidíte to?“

Ne. „Ano, pane doktore.“ usmívám se.

Co tam mám proboha vidět? Bohužel abstraktnímu umění nerozumím.

„Teď uděláme maličké kouzlo,“ culí se doktor. Fajn, takže gravidita rovná se infantilita. Chce se mi vážně zvracet.

„Vidíte tady ty barevné skvrny?“ No jistě, barvy ještě poznám. Tupě se usmívám, civím na monitor a přikyvuju.

„Ták a tady ta maličká červená tečka, to je srdíčko. Hezky nám tluče.“

„No to asi těžko,“ vyhrknu. Co to mele proboha? Jaké srdíčko? Co jsou to za nesmysly? Jsem těhotná pár týdnů. Vždyť to tam není ani vidět, nemůže to být větší než nehet u malíčku, možná i menší. Zase mi hučí v hlavě. 

Doktor se usmívá a začíná vysvětlovat: „Maminko, srdíčko se vyvíjí jako první, tluče takřka hned.“

Začínám brečet, ale fakt hodně. Jsem normální vrah. Chci zabít živého tvora. Ne nějakou pecku v břiše, ale tlukoucí srdce. Mé slzy jsou v tu chvíli naštěstí chápany jako projev štěstí a doktor mě zahrnuje gratulacemi společně se spoustou doporučení a rad. Hned mě objednává na příště a já vycházím z ordinace.

Tak a to je konec. Budu matka. Po zbytek života budu za někoho zodpovědná. Na ulici mě míjí mladá žena s plačícím dítětem v náruči. Holčička se tiskne, maminka ji konejší a něco šeptá. Holčička se začíná usmívat a pláč ustává.

Začínám mít pocit, že tohleto zvládnu.

Docela určitě.