Když člověk propadne slovu...
...znamená to, že je vnímá možná trochu ostřeji než jiní. Slova mu nedají spát, pronásledují ho, když jede tramvají, anebo ještě lépe vlakem. Zkrátka jsou tu s ním pořád a jemu nezbývá, než se čas od času zastavit a zachytit je. Jsou to totiž na druhé straně docela potvůrky, a když je necháte jen tak zmizet, nerada se vracejí. Jenže život běží, vzpomínek a námětů přibývá a správný snílek a tvůrce jednoho krásného dne už neodolá, zapomene na svoje všednodenní povinnosti, nezapne televizi ani vysavač, vykašle se na nevyprané prádlo a usedne k počítači, případně vezmě papír a tužku. A píše a píše. I kdyby se svět za jejich zády měl zhroutit, všechny burzy světa zkrachovaly a dítky neměly co do úst, nic je neodtrhne od jediného cíle a smyslu jejich bytí - napsat, zachytit, ztvárnit, zhmotnit, vyjádřit. Že je to přehnané? A už jste to někdy zkusili?
Nejhorší je první věta
Potkaly jsme se (momentálně jsme samé ženy) na semináři tvůrčího psaní v Lidové konzervatoři a Múzické škole Ostrava (www.lko.cz). Od první hodiny - kupodivu - píšeme a píšeme. Někdy to i trochu bolí (zvláště ta zákeřná první věta!), někdy to vázne - všechny jsme nějak zaměstnány, protože jsme tety, babičky a maminky na plný úvazek, často ale vnímáme cosi závratného, opojného, co snad prožije každý autor - totiž uspokojení člověka, který právě něco stvořil. A věřte - zrovna to je pocit, který stojí za trochu námahy. Navíc se nad svými díly docela dobře bavíme. Možná pobavíme i některé návštěvníky našeho webu.
Anketa
Co říkáte našemu psaní?
Skvělé, jen tak dál! (760)
Je to dobré, ale ještě je co zlepšovat. (2 130)
Každý začátek je těžký... (2 547)
Celkový počet hlasů: 5437