Čekání

Čekám.

Už zase čekám.

Trpělivě vyčkávám.

Postávám na okraji chodníku a vyhlížím.

Pohledem hypnotizuju zatáčku, z níž by se měl konečně vynořit.

Neustále kontroluju čas.

Ručičky hodinek se nebezpečně ženou kupředu. Zase se o notný kus posunuly a já pořád čekám. Ale nevzdávám to. Zatím ne.

V duchu si pro sebe omlouvám jeho zpoždění. Možná nějaká dopravní zácpa nebo nehoda po cestě. Kdo ví. Není to poprvé. Ale právě teď bych ho potřebovala. Tady a teď. Spěchám. Nebo vlastně ani nespěchám, ale musím být ve škole alespoň trochu včas. Taky musím respektovat začátek kurzu první pomoci. Moje doktorka si kvůli mně určitě nenechá ujít obědovou pauzu. A ten film v kině taky nepočká.

Zase nepřijel. Ale prý přijede za hodinu.

Slib je dluh. Už to vidím trochu skepticky.

Začínám být nedůvěřivá. Když nepřijel doposud, proč by měl ještě vůbec někdy? Zklamaně se vracím domů, ještě se za sebou ale naposledy ohlédnu. Co kdyby. Nic. Za hodinu to zkusím znovu.

Stojím na zastávce v Nancy a čekám na autobus.

Zase má zpoždění. Tady to není nic neobvyklého, ale netuším, kde může být opět problém. Už jsem ve fázi naprosté rezignace, spokojila bych se i s tím půlhodinovým zpožděním, ale aby alespoň přijel. Pozdě, ale přece.

Nejvíc mě zaráží, že ostatní potenciální spolucestující to vůbec neznepokojuje. Na elektronické tabuli svítí symbol příjezdu, ale autobus nikde.

V hlavě se snažím vyřazovací metodou přijít na příčinu: ve čtvrtek to byla stávka. Že by dopravní podnik stávkoval každý druhý den? To se mi nezdá. Před pár dny nepřijel taky. To byl bohužel jeden z mnoha případů, který jsem si musela odevzdaně zařadit do sekce "bez udání důvodů".

Je sobota.

Čemu se ještě divím?

Aha. Začaly školní podzimní prázdniny.

Kombinace víkendu a prázdnin? Katastrofa je na světě a apokalypsa může začít.